Chalupa Blaník - Libouň u Vlašimi

Pobyt v chalupě v příjemném prostředí podblanického venkova.

Zlatodůl Roudný

Hornická těžba

Dolování Auerspergů (1769-1804)

V poslední čtvrtině 18. století se objevují první záznamy o odvodech zlata z dolů u Libouně do pražské mincovny. Majitelé panství Libouň, zahrnující mimo jiné i vrch Roudný, byli Auerspergové. Ves Libouň s Roudným koupila hraběnka Marie z Auerspergu od Benedikta Věžníka roku 1767. O dva roky později pak bylo zahájeno kutání na Roudném, kdy do mincovny v Praze bylo odvedeno 69,64 gramu zlata. Dle záznamů v mincovně dobývání Auerspergů trvalo na Roudném až do roku 1804 a za dobu 35 let dobývání bylo odvedeno 21,28668 kg zlata, přičemž za celé čtyři roky záznamy v mincovně chybí. Roční průměrná produkce zlata potom činila 687 gramů. Největší rozvoj těžby byl roku 1777 (odvedeno 2,0693 kg ryzí ho zlata) a pak ještě v letech 1789-1792, kdy do mincovny bylo odváděno každoročně více než 1 kg ryzího zlata.

Z konce 18. století pochází také mapa měřiče z dolů v Jílovém Jana Fischera, který sem byl povolán k vypracování návrhu nové dědičné štoly, jež měla podsednout a odvodňovat nejhlubší důlní díla. Zda byla nová štola vyražena, není dodnes známo. Zůstala však zachována Fischerova důlní mapa, která nám dává přesnější obraz rozsahu tehdejšího odkrytí ložiska. Z mapy vyplývá, že ložisko bylo otevřeno několika šachtami soustředěnými v oblasti dnešních Propadlin. Na východě to byla šachta Václav a Kristýna (zavalená) a postupně na západ šachty Josef, Pavlína, Michal a František. Tyto jámy podsedala stará dědičná štola Marie Josefa, jejíž ústí bylo na západním svahu Roudného a dnes je již neznatelné. Další dvě šachty byly jižně od dnešní šachty Aleška, a sice jáma Karel a šachta č.5. Hloubka dosažená při kutání Auerspergů činila 85 metrů. Po roce 1804 bylo ložisko opuštěno, když hlavním důvodem se stalo vyčerpání tehdy dosažitelných zásob. Na to lze soudit od roku 1798 i z postupně klesajícího výtěžku získávaného zlata.


Dolování firmy Stantien a Becker (1893-1901)

Téměř celé 19. století byl důl opuštěn. Teprve zásluhou významného českého geologa profesora Františka Pošepného došlo k obnovení zájmu o Roudný. Na základě výsledků jeho prací a posudků o Roudném zahajuje zde 1. května 1893 důlní práce uvedená společnost. Na Roudný je v zápětí povolán ing. Josef Hoffmann, Beckerův ředitel těžebních závodů v Palmnicken ve východním Prusku, aby zde dohlížel na výstavbu dolu. Nejprve se procovalo na staré štole v údolí Ramenského potoka, jež byla přejmenována na štolu Mořic. V roce 1894 byla pak na severozápadním svahu zaražena nová šachta Jindřiška, která byla později propojena se šachtou Václav. Těžba byla zahájena v roce 1896. Hlavní těžní jámou byla Jindřiška, u které byla postavena malá úpravna k drcení rudy pomocí stoup s následnou amalgamací a mechanickým rozdružováním rmutu. Zlatý amalgám se zpracovával na Roudném. K dalšímu rozvoji těžby došlo poté, co hlavní vlastník Moric Becker odprodal svůj podnik na těžbu jantaru v Palmnicken a věnoval se plně Roudnému. Jeho aktivity však přerušila náhlá smrt v roce 1901. V letech 1896-1901 bylo získáno celkem 111,713 kg ryzího zlata, každý rok v průměru tedy 18,62 kg.


Dolování anglické společnosti (1904-1930)

Beckerův společník ani jeho dědicové neprojevili o těžbu zlata zájem a tak byl důl dán do dražby, kde jej získala anglická společnost, jejímiž hlavními představiteli byli Harbert Stanley a Dr. Albert Fischer. Po provedení geologického průzkumu byl důl Roudný zevrubně přebudován na nejmodernější zlatý důl v Evropě, a to zejména díky zkušenostem Britů z jihoafrických dolů v Transvaalu. V průběhu let 1903-1904 byla podle projektu ing. R. Ruoffa postavena nová úpravna a jako novinka i louhovna na bázi kyanidu sodného. Důl byl slavnostně otevřen 10. září 1904 za široké účasti představitelů celého regionu a asi tří stovek hostů, ale také čtyř set horníků a ostatních dělníků i řady novinářů, včetně zahraničních. Hlavním řídícím pracovníkem společnosti byl Dr. Fischer (původem z Maďarska), jemu pomáhali ředitelé Josef Hoffmann a F.H. Morris. Zpočátku se těžilo asi 6 kg zlata měsíčně, v roce 1905 se měsíční produkce zvýšila na 30 kg. Od počátku obnovení dolu zde bylo zaměstnáno na 400 horníků a dělníků. Jako hlavní těžební šachta byla vybrána jáma Václav hluboká 112 metrů, šachta Jindřiška hluboká 72 metrů sloužila jako jáma výdušná. Václavská jáma byla prohloubena až na úroveň patra do 170 metrů, patro bylo detailně rozfáráno. Jelikož těleso ložiska upadá šikmo do hloubky, byla v západní oblasti patra do 170 metrů zaražena slepá jáma Albert, později přejmenovaná na Alešku, jako otvírková jáma pro hlubší horizonty. Dobývání postupovalo velmi rychle do hloubky, v roce 1912 bylo naraženo patro ve 300 metrech. V roce 1921 se již dobývalo na patře v hloubce 360 metrů a celková hloubka dolu dosáhla 420 metrů. V posledních letech se však postup do hloubky zpomalil. V roce 1930 bylo dosaženo 450 metrů, ale patro již nebylo rozfáráno. Ve druhé polovině dvacátých let se začíná objevovat nutnost dalších investic do obnovy dolu, které však angličtí vlastníci již odmítali poskytnout. Ředitel ing. J. Hoffmann proto iniciativně zahájil jednání o prodeji Roudného. Počátkem roku 1929 je Roudný prodán belgicko-francouzské společnosti v čele s Augustem Blachonem z Romans. Malý podíl si nechali původní angličtí majitelé. V témže roce ing. J. Hoffmanna na ředitelském místě vystřídal jeho syn ing. Arnošt Hoffmann. Nová společnost po odstoupení několika členů však nedisponovala potřebným kapitálem a přes nabízenou pomoc čs. státu je dne 11. října 1930 zastaveno dolování. Většina zaměstnanců dolu byla propuštěna. Celková výše těžby zlata za období let 1904-1930 činila 5770,16 kg, což představuje roční průměrný výtěžek 213,7 kg ryzího zlata. Nejvyšší roční těžba byla v roce 1913 (325 kg) a Roudný tak zaujal vedoucí místo v rakousko-uherské monarchii. Celkem bylo vytěženo 660,6 kt rudniny s průměrnou kovnatostí 10,5 gram u zlata na tunu. Ložisko je prozkoumáno do hloubky 510 metrů.


Období 1930-1945

Po zastavení provozu na Roudném následovala četná jednání mezi československou vládou a zástupci vlastníků, která však nebyla úspěšná. Do roku 1931 byl důl udržován v provozuschopném stavu. Potom se přestala odčerpávat voda a důl se zatopil. V roce 1934 byla ve Francii utvořena nová těžební společnost Roudný gold mine limited, která převzala důl Roudný. V jejím čele opět figuroval A. Blachon. V tomto období byly realizovány některé menší investice. Důl byl připojen na elektrickou síť, byly objednány nové stroje, pro které byly připraveny fundamenty a šachta Václav byla nově vydřevena až na hladinu zatopení. Také byly činěny různé pokusy o využití úpravárenských kal ů, které byly po dobu těžby deponovány v kalojemech a které obsahují určité množství zlata (odhady hovoří až o 700 kg). K obnovení těžby však už nedošlo, a to především vlivem ekonomicko-politických změn koncem 30. let. Francouzská těžební společnost si však i přes pokusy o vydražení udržela Roudný až do začátku války, kdy jej převzalo tehdejší Ministerstvo financí. V roce 1941 přechází bývalý zlatodůl Roudný pod Protektorátní správu kutacích prací v Libouni-Bořkovicích. Jsou opravovány budovy a začíná se s průzkumem okolí ložiska. V letech 1942-1943 je demontováno zařízení z bývalých úpraven. V roce 1943 jsou obnoveny práce na što le Barbora, která byla založena v roce 1915 za účelem průzkumu východního okolí ložiska. Dále je severovýchodně od jámy Václav vyhloubena průzkumná šachtice č.1 a je také ražen západní překop ve staré štole Mořic. Na šachtě Václav jsou pak prováděny přípravné práce na odčerpávání vody z dolu. Koncem roku 1943 je zahájeno čerpání. Do roku 1945 se podařilo důl odvodnit až na patro v hloubce 170 metrů, pak byly práce přerušeny.


Období od ukončení 2. sv. války do současnosti

Po skončení války se na Roudném nepracovalo a až na poradě ředitelství Rudných dolů Příbram v červnu 1946 bylo rozhodnuto o obnovení kutacích prací. V první fázi bylo nutné proražení slepé jámy Aleška (Albert) na povrch, neboť jáma václav byla vlivem závalů neprůchodná. Současně byly prováděny odvodňovací práce a geofyzikální průzkum. Prorážka Alešky byla dokončena v roce 1948. V dalším roce byl důl odvodněn až na patro v hloubce 230 metrů. Hlavní zmáhací práce probíhaly na patrech v hloubkách 90 a 112 metrů. V roce 1950 se těžiště prací přesouvá na patro v hloubce 170 metrů. Zde je zpřístupňován prostor tzv. černé kuchyně, kde byly v období těžby bohat é rudní partie. Pracuje se i na štole Barbora. V následujícím období dochází ke krátkému rozkvětu. Je postavena nová těžní věž nad šachtou Aleška, dále je zřízeno četné vybavení pro dělníky včetně knihovny. V roce 1952 však nastává výrazné omezení průzkumných prací a část zařízení je odvezena na jiná pracoviště. Činnost se omezuje na zmáhání šachty Aleška, která je vypravena až na patro v hloubce 360 metrů. V tomto roce také dochází k reorganizaci a kompetence přecházejí z podniku Rudné doly Příbram na Západočeský rudný průzkum n.p. Praha. V dalších letech je důl vyčištěn až na patro v hloubce 450 metrů a je založeno nové patro v hloubce 480 metrů. V posledním roce průzkumů v roce 1956 je dosaženo konečné hloubky 510 metrů. Ještě je v Propadlinách ražena průzkumná štola č.3 a je také vyhloubena šachtice č.2. Na posledním založeném patře jsou v hloubce 510 metrů realizovány jádrové vrty. Do konce roku jsou pak provedeny likvidační práce a tečkou za průzkumy je závěrečná zpráva s výpočtem zásob rudy, na jejímž základě bylo rozhodnuto prozatím těžbu neobnovit. I přes toto rozhodnutí zájem o Roudný zcela neustal. V 60. letech 20. století byla na povrchu ložiska prováděna další geofyzikální měření. Ta pokračovala i v období let 1976-1979. Další povrchové průzkumy proběhly v 80. letech. Jednalo se především o geologické mapování a geochemické, šlichové a geofyzikální měření. Dále byly realizovány odběry vzorků pomocí vrtů v letech 1987-1990. Práce vesměs prováděl podnik Geoindustria Praha, závod Jihlava. V 90. letech projevilo zájem o průzkumy na Roudném několik soukromých firem (McHarrison, Fargo Minning a Prisma). V současnosti je ložisko opuštěno, avšak prognózy udávají zásoby až 30 tun zlata. To je více, než zde bylo získáno za celé období těžby.


Fotogalerie